Pro pokračování v hovoru prosím vložte život
Jeremy Clayton ztratil svůj mobil. 'Matka se o mě už určitě strachuje.' pomyslel si. Byla už téměř noc, pršelo, bylo chladno, a Jeremy procházel téměř neobydlenou krajinou. Rozhodl se, že u prvního domu, který uvidí, se zeptá, zda si může zavolat. Tak, jak si usmyslel, tak také udělal.
"Mohu si od Vás zatelefonovat, prosím? Ztratil jsem svůj mobil, a nechci, aby si o mě moje matka dělala starosti." zeptal se ženy středního věku, která mu otevřela dveře starého domu. "Ale jistě, jistě, žádný problém... Pamatuješ si její číslo?" "Samozřejmě že ano." "Tak mě tedy následuj." pobídla Jeremyho žena, která se mu představila jako Amanda Rough, a odvedla ho do předsíně k telefonu, o jehož funkčnosti měl Jeremy (i přes Amandino přesvědčování, že i přes to, že se vůbec nepoužívá, je stále v perfektním stavu) jisté pochybnosti. Ty však zmizely hned po tom, co se ozval hlas jeho matky - zněl naprosto čistě a Jeremy všemu naprosto perfektně rozuměl. Amanda Jeremymu nabídla, zda by u ní nechtěl chvíli počkat, než přestane pršet. Jeremy s tím souhlasil, souhlasila s tím i jeho matka. Jeremy se s matkou rozloučil, a už se chystal odtáhnout sluchátko od svého pravého ucha a odložit ho, když vtom slyšel něco, při čem mu ztuhla krev v žilách. "Zemřeš... Dnes v noci..." zašeptal nějaký hlas ve sluchátku. Jeremy rychle práskl se sluchátkem a zděšeně odskočil od přístroje. "Co se děje?" ptala se překvapeně Amanda. "Ale...nic, asi jsem jen unavený." "Tak pojď, udělám ti čaj, popovídáme si,uklidníš se, a potom půjdeš domů." říkala mu Amanda s až mateřskou starostí.
Když Jeremy o hodinu později odcházel od Amandy, cítil se už úplně v pořádku. Na to, co slyšel po hovoru se svou matkou, úplně zapomněl... A už nikdy si na to nevzpomněl.
Když večer ležel v posteli, slyšel ve své hlavě hlas, který šeptal: "Zemřeš... Já ti to říkala... ŘÍKALA JSEM TO!" Poslední větu hlas zakřičel, až si Jeremy myslel, že se z toho zblázní. "Ne... Ne... Pomoc..." skučel Jeremy do polštáře. Všechno ho bolelo, celé tělo, ale nejvíc ho bolelo za pravým uchem. Držel si ucho, mlátil se do hlavy, svíjel se na posteli, chrčel, skučel... Nic však nepomáhalo. Jeremy to vzdal, otočil se na pravý bok a jen trpěl bolestí. A pak...něco luplo...bolest odešla... Jeremyho pravé ucho opustila i kapka něčeho růžového, co po dopadu na polštář udělalo "PUF", vznikl z toho malý obláček, a odplulo to pryč. Jeremy konečně usnul.
Když už Jeremy spal asi půl hodiny ve stejné poloze, z pravého ucha mu skanula na polštář malá kapička krve. A pak další. A ještě jedna. Takhle mu krev z ucha chvíli kapala, pak tekla malým pramínkem... A potom se mu všechna krev z těla nahrnula do hlavy, odkud proudem vytékala skrz pravé ucho. Jeremy Clayton ještě naposledy vydechl... a pak se jeho polštář zbarvil do červena. A najednou se vrátil ten růžovoučký obláček, sedl si na polštář, a nasál všechnu krev. Nafoukl se, ztmavl, odletěl... a zanechal za sebou bledou mrtvolu.
"Vyšetřování tajemné smrti! Mladík vykrvácel skrze ucho, nikdo neví, jak se to stalo, ani kam zmizela všechna jeho krev. Zemřel ve spánku." ozývalo se z televize. Amanda Rough seděla na křesle a utírala si oči kapesníkem. Nechápala, proč ten mladík zemřel. Litovala jeho smrti, byl jí velice sympatický.
O 5 let později
Téměř všichni již na tajemnou smrt Jeremyho Claytona zapomněli. Byl čas znovu vraždit. Znovu se napít krve. Dále bezhlavě mstít svou smrt. Protože duše byla uvolněna, a bude šířit teror, dokud nedojde klidu.
5 let po smrti Jeremyho zemřela další osoba, 5 let po smrti Jeremyho měla pomstychtivá duše zase chuť na krev. Duše musí dojít klidu.
O dalších 5 let později
Amandě Rough zazvonil telefon. Se strachem zvedla sluchátko a přiložila si ho k uchu. "Haló?" ozval se nějaký hlas. "Tady... tady Amanda Rough. Co si přejete?" dostala ze sebe Amanda přiškrceně. "Něco Vám musím sdělit. Než můj otec zemřel, sdělil mi, co se u Vás doma stalo. Musíte to napravit!" "Co...co se stalo? Co musím udělat?" zeptala se s narůstající zvědavostí Amanda." "Řekněte mi něco o své matce..." "Toho Vám moc neřeknu, když mi byly čtyři roky, zmizela -" řekla rozrušená Amanda. "Chyba! Vaše matka nezmizela, a já Vám teď řeknu, co mi pověděl můj otec, povím Vám pravdu. Když Vám byly čtyři roky, zrovna Vás jednou hlídala Vaše babička, Váš otec se s Vaší matkou pohádal. Hádali se v předsíni, svítilo se tam, můj otec viděl stíny, slyšel hlasy... Viděl, jak Váš otec zuřivě gestikuluje, jak uchopil něco do ruky, jak něco omotal Vaší matce kolem krku, jak ji začal škrtit. Potom mému otci došlo, že to byla šňůra od telefonu. Od toho telefonu, který máte stále v předsíni. Od toho telefonu, ze kterého před svou smrtí volal Jeremy Clayton své matce. Váš otec Vaši matku zahrabal na zahradě pod jabloní. Aby došla její duše klidu, musí se dočkat řádného pohřbu. Zařiďte to, ať již nikdo nezemře." "Počkejte ještě! Prozraďte mi, prosím, co se stalo s mým otcem. Prý to byla sebevražda...ale to asi taky nebude pravda, že?" zeptala se Amanda, zdrcená činem svého otce. "Váš otec skutečně spáchal sebevraždu. Kvůli hlasu Vaší matky v hlavě. Oběsil se na půdě... Tenhle případ měl na starost můj otec, byl to policista. Po bližším ohledání těla zjistili, že v něm není žádná krev, jen několik kapek, které..." "...zaschly na pravém uchu?" "Přesně tak. A teď sbohem." rozloučil se volající stroze, z telefonu se ozvalo pípnutí na znamení končícího hovoru. Amanda chtěla sluchátko odložit, ale vtom... "Amando...dcero...pohřbi mě, ať má duše nehledá potěšení ve vraždách nevinných lidí. Udělej to pro mě, ať má duše dojde klidu." Amanda polekaně odhodila sluchátko prokletého telefonu a běžela na zahradu, cestou uchopila rýč, který byl opřený vedle dveří. Běžela k jabloni, kde začala hrabat. Skutečně, našla tělo své matky. Ale to nebylo tělo, které by bylo léta po smrti. Její matka vypadala, jako by měla jen otevřít oči, a říct: "Amando, ty jsi ale vyrostla." Ale to se nestane. Tělo Amandiny matky bylo na dotek ledově studené. Amanda vytáhla tělo z jámy a běžela k nejbližší telefonní budce. Odmítala do ruky znovu vzít ten prokletý přístroj, i přes to, že ke své dceři byla duše Amandiny matky vlídná. Našla si v telefonním seznamu pohřební službu a zavolala na číslo. "Haló, tady Amanda Rough, potřebuji pohřbít tělo své matky, také musím nahlásit dávnou vraždu a nález oběti." Z druhé strany se ozvalo jen zmatené "Prosím?!", a tak Amanda člověku z pohřební služby vypověděla celý příběh.
Amandina matka nakonec dostala svůj slíbený důstojný pohřeb. Telefon Amanda okamžitě vyhodila, aby neměla žádnou vzpomínku na tyto děsivé události.
O mnoho let později
Debra McLeod procházela kolem opuštěné skládky. Zaslechla zvláštní zvuk, jako zvonění starého telefonu. Přelezla přes plot, a hledala zdroj zvuku. Nakonec ho našla - starý telefon, který nebyl připojen k žádnému zdroji elektrické energie, a přesto zvonil. Uchopila tedy sluchátko a ze zvědavosti ho zvedla. "Ano?" "Pro pokračování v hovoru prosím vložte život." zašeptal nějaký uměle znějící hlas. Debra s jekotem utekla ze skládky pryč.
