Útesy mrtvých
Na neznámém místě
Na těchto útesech už odnepaměti ležela kletba. Kdokoli se k nim přiblížil, byl nucen jít k jejich okraji...a spadnout dolů. A dole, těsně pod hladinou moře, čekaly další útesy... Ten pád ještě nikdy nikdo nepřežil.
A tak rodiče nabádali své děti, aby se k útesům nepřibližovaly, doufali, že děti budou natolik moudré, aby uposlechly jejich rad. Avšak i přes všechna varování se našli tací, kteří se na útes odvážili... ne, neodvážili, tomu se nedá říkat odvaha... To je prostá hloupost.
Avšak Peter se k útesům vydal na piknik, i se svou přítelkyní Clarou. Říkali si, že se nepřiblíží k útesům natolik, aby je ovládly. A tak seděli na dece, povídali si, vesele se smáli... A najednou Clara zachrčela, zfialověly jí oči, vstala, a vydala se k útesu. Úplně ztuhlý Peter jen seděl na dece, hrůzu v očích, bradu až na zemi... A nemohl se ani pohnout... Nemohl udělat vůbec nic pro záchranu Clary. Byl imunní vůči volání útesu, vůči volání smrti. Ale byl vyděšený...tak moc vyděšený. Nadával si ve svém nitru, jeho mozek řval na jeho tělo, nadával mu do neschopných bastardů...nic nepomáhalo. Peter jen bezmocně pozoroval Claru, kterak napřáhla jednu nohu, v posledním záblesku příčetnosti se otočila a křikla: "Sbohem Petere! Miluji tě! Až za hrob!", a spadla z útesu. Teprve v tu chvíli se Peter mohl hnout. Zvedl se z deky, rozeběhl se k okraji útesu, kde se zastavil, klenul si, shlédl dolů...a rozbrečel se. Jeho tělem otřásaly vzlyky. Cítil se rozervaný, jako by se cáry jeho duše už nikdy neměly dát dohromady.
Trpěl jako zvíře, jako by se nikdy neměl dočkat odpočinku. Něco v něm zemřelo...a nikdo už to nikdy neoživí.
Jeho jiskra uhasla... a už nikdy se neměla rozsvítit. Při pohledu na Clařino nepřirozeně zkroucené tělo pod ním, na vodu zbarvenou do červena, měl chuť skočit dolů za ní. Ale neudělal to. Neudělal to, protože se rozhodl dát tohle všem jako další varování, aby se k útesům nikdo nepřibližoval. "Claro..." zašeptal naposledy její jméno mezi vzlyky. Poté vstal, obrátil se, a vzdálil se od kraje útesu, zpět k piknikové dece, zpět ke košíku, zpět...domů.
V košíku objevil její šátek. Sbalil deku a vložil ji do košíku, který vzal do pravé ruky, co levé vzal šátek, a zabořil do něj obličej plný slz.
Vešel do domu, beze slova odhodil košík na jídelní stůl, a vyběhl o patro výš, do svého pokoje, kde si lehl na postel, a brečel. Takhle brečel dlouho do noci, nikdo ho nepřišel vyrušit...
To se stalo 15. června 1950. Clara zemřela v pouhých sedmnácti letech, po krátkém vztahu se stejně starým Peterem.
Clařini rodiče Peterovi její smrt vyčítali. Den po nehodě, týden po nehodě na jejím pohřbu, měsíc po nehodě, rok po nehodě... Prostě pořád. Ale ze všech nejvíc si Clařinu smrt vyčítal Peter sám. Každý rok, 15. června, chodil na útes, aby Claře zapálil svíčku a nechal jí na útese kytici růží. Každý rok jich bylo 17, jako připomínka nízkého věku, ve kterém Clara zemřela.
Peter se ve svých dvaceti letech odstěhoval, aby nemusel poslouchat Clařiny rodiče. Každý rok ale jezdil za svými rodiči, každý rok jezdil na útes uctít památku Clary. Nikdy se neoženil, nikdy neměl děti. Když Clařini rodiče zemřeli a Peterovi bylo 45 let, přestěhoval se zpět ke svým rodičům...kteří, bohužel, také brzo zemřeli. A tak Peter zůstal v rodinném domě sám. A každý rok, 15. června, stále neúnavně nosil kytici růží a svíci na útes. Vždy odtamtud odcházel se slzami v očích, a doufal, že už nikdo neskončí jako Clara.
15. června 1993, ve svých šedesáti letech, 43 let po smrti Clary, šel Peter znovu uctít její památku. A jeho očím se již velký kus od útesu naskytla děsivá scéna: mladý pár, který si na stejném místě, jako před třiačtyřiceti lety Peter s Clarou, pořádá piknik. Peterovo staré tělo už se k páru blížilo, byl už natolik blízko, aby viděl, že dívce zfialověly oči, že se zvedá z deky, a že pomalu kráčí k útesu. Rozeběhl se za ní co nejrychleji mohl, proběhl kolem strnulého, opuštěného chlapce na piknikové dece, a pomalu se k ní blížil. Dívka se kousek před útesem zastavila, pohlédla na chlapce a její oči na chvíli získaly normální, modrou barvu. "Miluji tě Joshi. Až za hrob!" zavolala na něj, a obrátila se zpět útesu. "NE!" zakřičel Peter. "Jedině přes mou mrtvolu!" zakřičel ještě, podrazil dívce nohy a odstrčil ji od okraje útesu. Obětoval svůj starý život pro mladou lásku. V dívčiných očích zahlédl záblesk překvapení...a potom už se mu jen smekla noha, přišel pád...přišla bolest...a potom ten hlas...ten hlas co ho volal: "Petere! Já věděla, že se tu potkáme, čekala jsem na tebe!"
Tímto činem byla kletba útesů zrušena. Už nikdo na tomto místě nezemřel...
A všichni na věky věků vzpomínali na hrdinský čin Petera Abbotta.
